RUBYINY LITERÁRNÍ POKUSY

Když takhle jednou hráli Chichejda, Vševědka, Mája, Tedy, Fénix a Špuntadela na schovku, tak Špunťa pikala do dvaceti a hned jak řekla: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát!“ Šla se podívat za krabice, do šatníku, ale nikoho neviděla pak ji napadlo že Chichejda bude jistě za sloupem, protože už tam dvakrát byla. No jasně, krčila se a potichu se hihňala. Jakmile ji uviděla, běžela hned ke zdi a hlasitě si zpívala: „Deset, dvacet Chichi. Deset, dvacet Chichejda. Deset, dvacet Chichi.“ Tím ji zapikala. Potom se dala do hledání a našla Vševědku pod postelí, Tedyho za gaučem, Fénixe na lustru a Máju (ta se schovala nejlépe) pod stolem zakrytou ubrusem. Pak pikala Chichejda. Tentokráte se Špuntě povedlo najít dokonalou schovku za županem v šatníku, ale najednou se opřela o nějaký vypínač, lekla se, že se rozsvítí a Chichejda ji najde, ale to se nestalo. Místo toho se otevřel nějaký otvor ve zdi. Princezně se to zdálo tajemné a zároveň se bála, ale zvědavost přemohla strach a princezna vkročila do chodby. Jakmile ušla pár kroků, dveře se pomalu zavřely. Okamžitě se rozsvítilo a chodba ji pozdravila: „vítám tě Špuntadelo“ „kdo jsi? A jak víš jak se jmenuji?“ Zeptala se vyděšeně Špunťa. „Znám tě od malička. Teď jdi rovně, na konci chodby bude žebřík po tom vylez nahoru a tam tě čeká překvapení!! Tak už jdi!“ Povzbudila ji chodba. Princezna si uvědomila, že ji holky budou hledat, proto se rozeběhla na druhý konec chodby. Když tam udýchaně doběhla, zastavila se, prohlédla si žebřík, byl provazový a nahoře ve stropě byl zvedací poklop. Vylezla po žebříku, rukama nadzvedla těžký dřevěný poklop. Vzepřela se, hop a už byla nahoře. Zvedla se, podívala se kolem sebe, byl tu krásný holčičí pokojíček. Všechno tu bylo růžové růžová postel, růžový kobereček na zemi, růžové skříně i růžový lustr. A dál takový Krásný, ozdobný provaz, který… nebyl růžový nýbrž zlatavý. Na něm byla přilepená cedulka na které stálo: „zatáhni“. Špunťa zatáhla a… byl tu úplně jiný pokoj, nebo spíš obývák. U zdi stál gauč a na druhé straně místnosti na stolku televize. Nacházel se tu i konferenční stolek se čtyřmi mističkami v různých tvarech a barvách. První byla růžová ve tvaru srdce, druhá byla modrá a její tvar byl čtverec, třetí žlutá byla ve tvaru mickey mouse, no a ta poslední byl červený trojúhelník. V každé z mističek byly připravené oříšky, křupínky, její oblíbené laskonky a par dalších věcí. Špunťa si poskočila: „jupí“. Zatáhla znovu a byla v kuchyni. Znovu, a stála před jídelním stolem s šesti židlemi. Ještě jednou a stála uprostřed mezi několika policemi, na kterých byla spousta krásných knih. Byla nadšená. Rychle nadzvedla poklop sešplhala po žebříku a rozběhla se chodbou. „To už odcházíš? Je to tu jen tvoje.“ Zeptala se chodba smutně. „Ne, jen přivedu kamarádky.“ Odpověděla princezna. „Dobře, ale brzy se vrať“ řekla chodba a Špuntadela v hlase chodby slyšela smutek. „Ty jsi smutná?“ „Ano. Už dlouho tady nikdo nebyl a já si nemám s kým popovídat.“ „Aha, tak jo hned jsem tu i s kamarády.“ Řekla nadšeně Špunťa. Otvor ve zdi se tiše otevřel a Špunťa vyběhla ven. Holky i Tedy s Fénixem smutně seděli na gauči, když Špuntadela přiběhla, všichni vyskočily. Začaly ji objímat. „Kde jsi byla?“ Vyptávaly se Vševědka s Májou zatímco Chichejda čekala až domluví pak se zasmála a povídá: „my tě hledaly. Pak jsme si mysleli, že už ses ztratila a najednou se tu objevíš.“ Vykládala. Pak se zarazila a ptá se: „Kde si vlastně byla??“ „No to se vám přece snažím říct. Našla jsem … Tajnou komnatu. Náš klub. Prý to patří jenom mě, vlastně nám!!“ Vychrlila ze sebe Špuntadela a všechny tím ohromila. I Tedyho, který jí až do teď olizoval ruce, najednou přestal a koukal na ni s vyplazeným jazykem. Nevšimla si ho, takže vyprávěla dál: „Musíme tam rychle jít!“ Vydala se do šatníku a zmáčkla vypínač. Otvor se tiše otevřel, všichni byly ještě němí úžasem takže se na nic neptali. „Jdeme!“ Zavelela objevitelka a ukázala směrem dovnitř tunelu. „Tam já nejdu.“ Vzepřela se Chichejda. „Pojď! Jestli se bojíš tmy, tak to je v pohodě, rozsvítí se tam.“ Řekla Špunťa. „Tak jdeš??“ Zeptala se s tázavým výrazem Mája, Chichejda kývla na souhlas a šli. Všichni se drželi hned za objevitelkou. Jakmile Mája, Chichejda, Vševědka, Tedy, Fénix i Špuntadela vešli, dveře se zavřely a chodba promluvila: „Vítám vás i tebe Špunťo.“ Ostatní ztichly hrůzou jenom Špuntadela pozdravila a řekla: „Ahoj, já jsem nad tím přemýšlela a můžeš si s námi povídat i na hoře?“ „Nevím, ale asi by to šlo.“ Řekla už veseleji chodba. „No tak na co čekáme? Jdeme!“ Vykřikla Špunťa. Ostatní zatím mlčeli. Když vyšli nahoru začali mluvit z překvapení „ta chodba mluví?“ptala se Mája. „Ano, ale teď koukejte“ ukázala na pokoj „Hihihi, ten je pěkný.“ Pochválila dětský pokojík Chichejda. „Ale kam se poděl??“ Udiveně koukala Vševědka chvíli po tom, co objevitelka zatáhla za provaz. „Hustý!“ Vykřikla Mája. Tedy hned běžel ke gauči a začal se na něm válet, Mája se přidala, začala si prohlížet mističky. Najednou tu byl stůl s židlemi, Máju to tak překvapilo, že se jí podlomily kolena, naštěstí za ní stála židle, takže si jen sedla. „Tak holky tohle je naše klubovna“ seznámila Špunťa kamarády s místností. „Ehm chodbo!“ Oslovila ji Mája. „Ano?“ odpověděla chodba. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Nemám hezké jméno“ řekla smutně chodba. „Hele, každé jméno je něčím hezké, nebo výjimečné. Tak co, jak se jmenuješ?“ Řekla konečně něco rozumného Vševědka. „Jmenuji se Aurelie.“ Pípla potichu chodba. „To je krásné jméno“ vykřikla zaujatě Chichejda.

Jednou když šla Špunťa s Tedym na procházku, šli kolem hřiště. Tedy byl tak nadšený, že mu Špunťa dovolila jít na hřiště, že přeskočil plůtek a začal se válet v písku. Miloval písek. Moc ho bavilo se v písku válet.„Tedy, to nemůžeš!“ okřikla ho princezna. „Chodí se vrátky, proto tu jsou!“Tedy posmutněl. Mrzelo ho, že na něj panička křičí. Bál se, proto přeskočil plot znovu ven a tentokrát hlavou strčil do branky a vešel na hřiště. Špuntadela na to hleděla s otevřenou pusou – jak na zázrak.„Ty jsi šikovný.“ pochválila Tedyho a šla na prolejzačku. Vylezla po žebřinách, Tedy ji musel jistit, aby nespadla. Naštěstí se jí nic nestalo. Bezpečně prolezla tunelem a chtěla se sklouznout. Jenže na dřevěném odkládátku uviděla jakési černé klacíky. Vzala je do ruky. Byly tři – dva větší a jeden menší. Ten větší byl ohnutý, o malinko menší byl rovný a ten nejmenší byl trošku stříbrnější než druhé dva. Špunťa si uvědomila, že to jsou pinetky. Popadla je do malé sněhově bílé ručky. Odrazila se a sjela klouzačku. Při klouzání měla ruku pevně sevřenou v pěst, aby jí pinetky nevypadly. Když byla nohama pevně na zemi, postavila se. Opatrně otevřela pěstičku.„Uf!“ oddychla si princezna. Žádná pinetka nevypadla. Šla k okraji hřiště. Už, už otevírala vrátka a v tom uviděla další pinetku. Ležela na lavičce. Celá se zlatě třpytila. I když byla nejmenší, byla nejkrásnější. Špuntadela ji popadla, opět pevně sevřela v pěst a pískla na Tedyho, který se na zádech válel v písku. Vyskočil, přiběhl k princezně a pořádně, ale opravdu pořádně se oklepal.„Óóó Tedy, nepotřebuji spršku!! A z písku už vůbec ne“ smála se Špuntadela. Pak mu vyskočila na hřbet a vyběhli z hřiště. Pádili ulicí k jezeru. Tam se Tedy napil, aby měl víc sil a běžel dál až do zámku. Hned jak prošli branou, běžela princezna po boku Tedymu do trůnního sálu, kde měli její rodiče právě teď odpolední klid. Král Koriandr klimbal a královna Andrea si četla. Špuntadela bez klepání vtrhla do sálu. Tím na půl vzbudila krále, který začal mumlat něco jako: „Já chci spát!“ Špunťa vyprskla smíchy. Běžela k maminčině trůnu.„Copak se děje Puntíku?“ zeptala se královna. Princezna se podívala na Tedyho, který ležel ve svém novém pelechu a začala vyprávět.„No, jak jsem teď byla na procházce s Tedym, tak jsem šla…“ a povídala a povídala a povídala. Až konečně dořekla ten dlouhý příběh, tak se zeptala: „A mamí, pomůžeš mi vybrat pro ty pinetky jména?“„Pinetky nepotřebují jména“ povídá Andrea. „Jsou to jen sponky. Ale jestli ti to udělá radost…“ povzdechla si a podala kalendář. Chvíli se dívaly a Špunťa najednou ukázala na jeden z řádků.„Vanda, to je krásné jméno! To bude tahle.“ ukázala na nejmenší zlatou pinetku. Dívali se dál. Královna povídá: „Tohle je také hezké – Renáta. Takové vznešené.“„Tak jo, to bude tahle“ souhlasila královská dcera. Ukázala na druhou největší pinetku. „A to bude maminka, tohle táta a tohle budou děti“. Královna se pousmála a ještě jednou ukázala do kalendáře. „A co Štefan?“„No, …no“„To nevadí, že se ti to nelíbí. Mám nápad – pamatuješ si, když jsi byla malá, tak ses v televizi dívala na Štaflíka a Špagetku? Tak by to mohl být Štaflík“„A jo, to je krásné jméno.“ souhlasila nadšeně Špuntadela. „To bude ten malý.“ Vzala do ruky stříbrnou pinetku a chvíli si ji prohlížela. Odložila ji. Znovu se začetla do kalendáře. „Arnošt“ povídá se smíchem Špunťa. „A máme poslední jméno“ oddychla si královna.„Já jim jdu vyrobit domeček, aby mohli bydlet“ řekla a chtěla odejít. Jenže královna povídá: „Puntíku, pamatuj si, sponky nebo pinetky nepotřebují bydlet, nejsou živé“.„A jo, a jo, a jo!! A jsou živé!“ dupla si Špunťa a naštvaně odběhla. U sebe v pokojíčku vytvořila pinetkám tak krásný dvoupatrový domeček, ve kterém byste chtěli bydle i vy. No a na druhý den šla princeznička zase na hřiště. A tenkrát se stalo něco neuvěřitelného – ve dvoupatrovém domečku Vanda vyskočila z postele a šťouchla do Štaflíka. „Štaflí, vstávej! Jdeme vzbudit mámu s tátou.“ Štaflík odkopl peřinu a oba běželi za rodiči. Pak si dali snídani, oběd, večeři a takhle probíhal každý den, když byla Špunťa pryč. Ona sice nikdy nezjistila, že její pinetky žijí, ale to jí nevadilo. Stále věřila, že to tak je. 😊

Jednou když už skoro byly vánoce, tak v království pořád někdo pobíhal sem, tam a zase sem, pořád se něco vyvěšovalo, posouvalo, rovnalo, balilo, atd. No co asi dělala princezna? Taky pobíhala sem, tam, všude se motala a překážela, ale snažila se pomoct. Jenže se jí to nedařilo. Ono je někdy těžké pomáhat, když tam akorát překážíte. Ale ona se nemínila vzdát, takže pořád pobíhala, nosila, posouvala, když něco padalo, snažila se to chytat. No ale najednou na ni bafl veliký Santa Claus s pytlem dárků na zádech a povídá: „já sice nenosím dárky v Česku, ale už by si měla napsat dopis Ježíškovi, aby na tebe nezapomněl!“ „To nee!!! Nesmí na mě zapomenout!!! Musím napsat Tedymu o nový pelech, už je zničený, a Tedy psát neumí, aby mu napsal sám!!“ vykřikla nešťastně Špunťa. „Tak mu utíkej rychle napsat a pak dej dopis za okno!!“ řekl Santa a zmizel. Špuntadele bylo divné, že se tu zjevil Santa Claus. Ale došla k závěru, že je to jedno, raději by se teď měla zabývat tím dopisem. Takže běžela do svého pokoje, zavolala si Tedyho a spolu napsali:

Po napsání si to přečetli a byli spokojeni. Najednou někdo zaťukal na dveře. Ty se pomalu otevřely a do pokoje přicupitala krásná hvězda, jakoby právě spadla z oblohy. Špunťa se podivila, co se to dnes děje za zázraky. Ale mávla nad tím rukou a uvítala hvězdu ve svém pokojíčku. Ukázala jí, jak má krásně ozdobený malinký stromeček, jak má na stole tužky s vánočními čepičkami a sobíky. Hvězda byla nadšená, ale pak se zamračila. Špunťa se lekla, že se hvězdě na jejím pokojíčku něco nelíbí a zeptala se: „Co se děje, chybí mi tu něco?“ „Ne, jenom se mi nelíbí, jaký tu máš nepořádek.“ řekla hvězda, ale hned se usmála, protože si všimla dopisu, který ležel na stole. „To je pěkný dopis, měla by si ho 23. prosince dát za okno, aby si Ježíšek ten dopis mohl vyzvednout.“ řekla hvězda a odcupitala pryč. „No tak tak, jde se uklízet!“ vykřikla Špunťa, podívala se na ten binec v pokoji a řekla si: „nejdřív poličku, pak urovnám postel a nakonec stůl.“ Pustila si k tomu hudbu a opravdu uklidila rozházené věci na poličce, ustlala si postel a tužky na stole urovnala do kelímků. Abych pravdu řekla, Tedy jí trochu pomohl. „A je hotovo.“ oddychla si princezna. Nadšeně se podívala na Tedyho, pak na dopis, který ležel na stole a zamyslela se. „Myslím, že bychom ten dopis měli dát za okno už teď, aby podle něj mohl Ježíšek vybírat.“ „Brum, brum“ souhlasil Tedy. Vzali dopis a šli do hlavní místnosti, kde byl zatím jeden dopis, který patřil jedné její kamarádce z kuchyně. Dala tam ten svůj a Špunťa se chtěla jít podívat, jak vypadá její pokojíček. Jenže cestou potkali krále Koriandra a královnu Andreu. Princezna jim začala nadšeně vyprávět, jak na ni bafl Santa Claus, jak za ní přišla hvězda, jak si uklidila, jak napsala dopis a jak ho šla dát za okno už teď, aby si ho Ježíšek vzal dříve, aby podle něj mohl vybrat dárek. Když v tom se zarazila a povídá: „Vy jste Santu ani hvězdu neviděli?“ „Nee, my ne.“ řekli oba rodiče naráz s potutelným výrazem. „No to je škoda“ řekla Špunťa, a protože už byl večer šla spát. Takových dnů, kdy pořád někdo pobíhal sem, tam, něco rovnal, posouval a nosil, uběhlo asi deset a byl Štědrý den. Už od rána se Špunťa snažila ozdobit vánoční stromeček, až se jí to nakonec povedlo. No a pak musela jít s Tedym na procházku ven, protože potřeboval na záchod. Jenž jakmile se vrátila domů, okamžitě běžela do hlavní místnosti se podívat pod stromeček. A bylo tam tolik dárků, že se pod ten stromeček ani nevešly, tak některé ležely hned vedle. Princezna se k nim rozběhla a dívala se na jména napsaná na dárcích. Svolala všechny ze zámku, že už jsou dárky pod stromečkem. Všichni se seběhli a Špuntadela začala rozdělovat dárky jejich majitelům. Všichni byli nadšení, ale nejnadšenější byla asi Špunťa. Protože dostala sice jen dva, ale jak by řekla Špuntadela – „nejlepší dárky“ – panenku miminka a kočárek. Tedy dostal samozřejmě, co si přál, takže pelech a k tomu ještě kousací hračku.

Vzpomínáte na Špunťu a jak byla Chichejda nemocná? Když se uzdravila, tak šla za Vševědkou a Špunťou. Hrály si ve Špuntadely pokojíčku. Najednou za nimi přišla královna a povídá: „holky měly by jste jít ven na hřiště“, bylo hezké počasí a navíc na to hřiště chodily často, takže se tam s každým znaly a skoro s každým kamarádily. Vzaly Tedyho a šly, když přišly na hřiště, skoro nikdo na něm nebyl až na kluka, kterého znaly ze školy. Pozdravily ho a dovedly Tedyho na pískoviště, tam to měl nejraději, vždy se tam válel. Moc si to užíval. Špunťa, jak pustila Tedyho běžela na houpačku, zatímco Vševědka a Chichejda se mohly porvat o trampolínu, ale po chvíli to Vševědka vzdala a šla se sklouznout na klouzačku. Zatímco si holky takhle užívaly otevřely se vrátka a na hřiště vešla podivná holka s papouškem na rameni. Tuhle holku tu Špunťa ještě neviděla, ale vypadala mile. To znamenalo pro naše tři kamarádky, že se s ní chtějí seznámit, takže jakmile si ta holka sedla na lavičku Chichejda, Špunťa i Vševědka ji obklopily a mlely páté přes deváté „jak se jmenuješ?“ Ptala se Špunťa „a z jakého jsi království hi hi hi“ chichotala se Chichejda „a věděla jsi, že chobotnice má devět mozků, ne tedy žaludků, tedy pardon, srdcí?“ povídala Vševědka úplně od tématu. „Co?“ Zeptaly se Chichejda a Špunťa najednou. „Ne, tak počkat, něco jiného věděla jsi“ „DOST“ okřikla Špunťa Vševědku. „Co je? Řekla jsem něco špatně?“ Zeptala se Vševědka „no co asi, chceme se skamarádit s touhle holkou a ne ji učit přírodopis, my víme že jsi chytrá!“ Udělala Špuťa Vševědce výklad. „No zkrátka“ začala povídat Chichejda „já jsem Chichejda, tohle je Špunťa a ta vzadu je Vševědka“ když domluvila tak se Špunťa začala smát, protože Tedy mezi ně strčil hlavu. Ta holka se pousmála a povídá „Mé jméno zní Majlet a říkejte mi Mája“ Špunťa se usmála a povídá „to je pěkné jméno a jak se jmenuje tvůj papoušek?“ Vyptávala se Špunťa. „Prakticky řečeno se každý druhý papoušek jmenuje Adolf.“ Vykládala nadšeně Vševědka. „To je sice možné, ale můj se jmenuje Fénix.“ Řekla Majlet a papoušek otočil hlavu „ale Fénixi, nic se neděje“ utěšila papouška a ten se uklidnil „hele Májo a nechtěla by jsi jít do našeho království mi by jsme ti ukázali všechny místnosti i naši schovku.“ Navrhla Špunťa „Jo a pak by jsme tě představily panu králi jejímu tátovi“ přidala se Chichejda. Holky byly nadšené a Mája souhlasila že k nim půjde. No a v království Fantasie se Máje moc líbilo poznala pana krále, královnu Andreu, Špunti pokojíček i jejich schovku v šatníku. „Bylo to moc super!“ Loučila se nadšeně Majlet. A od té doby Mája chodila do království Fantasie skoro každý den jako Vševědka s Chichejdou.