Princezna a pinetky

Jednou když šla Špunťa s Tedym na procházku, šli kolem hřiště. Tedy byl tak nadšený, že mu Špunťa dovolila jít na hřiště, že přeskočil plůtek a začal se válet v písku. Miloval písek. Moc ho bavilo se v písku válet.„Tedy, to nemůžeš!“ okřikla ho princezna. „Chodí se vrátky, proto tu jsou!“Tedy posmutněl. Mrzelo ho, že na něj panička křičí. Bál se, proto přeskočil plot znovu ven a tentokrát hlavou strčil do branky a vešel na hřiště. Špuntadela na to hleděla s otevřenou pusou – jak na zázrak.„Ty jsi šikovný.“ pochválila Tedyho a šla na prolejzačku. Vylezla po žebřinách, Tedy ji musel jistit, aby nespadla. Naštěstí se jí nic nestalo. Bezpečně prolezla tunelem a chtěla se sklouznout. Jenže na dřevěném odkládátku uviděla jakési černé klacíky. Vzala je do ruky. Byly tři – dva větší a jeden menší. Ten větší byl ohnutý, o malinko menší byl rovný a ten nejmenší byl trošku stříbrnější než druhé dva. Špunťa si uvědomila, že to jsou pinetky. Popadla je do malé sněhově bílé ručky. Odrazila se a sjela klouzačku. Při klouzání měla ruku pevně sevřenou v pěst, aby jí pinetky nevypadly. Když byla nohama pevně na zemi, postavila se. Opatrně otevřela pěstičku.„Uf!“ oddychla si princezna. Žádná pinetka nevypadla. Šla k okraji hřiště. Už, už otevírala vrátka a v tom uviděla další pinetku. Ležela na lavičce. Celá se zlatě třpytila. I když byla nejmenší, byla nejkrásnější. Špuntadela ji popadla, opět pevně sevřela v pěst a pískla na Tedyho, který se na zádech válel v písku. Vyskočil, přiběhl k princezně a pořádně, ale opravdu pořádně se oklepal.„Óóó Tedy, nepotřebuji spršku!! A z písku už vůbec ne“ smála se Špuntadela. Pak mu vyskočila na hřbet a vyběhli z hřiště. Pádili ulicí k jezeru. Tam se Tedy napil, aby měl víc sil a běžel dál až do zámku. Hned jak prošli branou, běžela princezna po boku Tedymu do trůnního sálu, kde měli její rodiče právě teď odpolední klid. Král Koriandr klimbal a královna Andrea si četla. Špuntadela bez klepání vtrhla do sálu. Tím na půl vzbudila krále, který začal mumlat něco jako: „Já chci spát!“ Špunťa vyprskla smíchy. Běžela k maminčině trůnu.„Copak se děje Puntíku?“ zeptala se královna. Princezna se podívala na Tedyho, který ležel ve svém novém pelechu a začala vyprávět.„No, jak jsem teď byla na procházce s Tedym, tak jsem šla…“ a povídala a povídala a povídala. Až konečně dořekla ten dlouhý příběh, tak se zeptala: „A mamí, pomůžeš mi vybrat pro ty pinetky jména?“„Pinetky nepotřebují jména“ povídá Andrea. „Jsou to jen sponky. Ale jestli ti to udělá radost…“ povzdechla si a podala kalendář. Chvíli se dívaly a Špunťa najednou ukázala na jeden z řádků.„Vanda, to je krásné jméno! To bude tahle.“ ukázala na nejmenší zlatou pinetku. Dívali se dál. Královna povídá: „Tohle je také hezké – Renáta. Takové vznešené.“„Tak jo, to bude tahle“ souhlasila královská dcera. Ukázala na druhou největší pinetku. „A to bude maminka, tohle táta a tohle budou děti“. Královna se pousmála a ještě jednou ukázala do kalendáře. „A co Štefan?“„No, …no“„To nevadí, že se ti to nelíbí. Mám nápad – pamatuješ si, když jsi byla malá, tak ses v televizi dívala na Štaflíka a Špagetku? Tak by to mohl být Štaflík“„A jo, to je krásné jméno.“ souhlasila nadšeně Špuntadela. „To bude ten malý.“ Vzala do ruky stříbrnou pinetku a chvíli si ji prohlížela. Odložila ji. Znovu se začetla do kalendáře. „Arnošt“ povídá se smíchem Špunťa. „A máme poslední jméno“ oddychla si královna.„Já jim jdu vyrobit domeček, aby mohli bydlet“ řekla a chtěla odejít. Jenže královna povídá: „Puntíku, pamatuj si, sponky nebo pinetky nepotřebují bydlet, nejsou živé“.„A jo, a jo, a jo!! A jsou živé!“ dupla si Špunťa a naštvaně odběhla. U sebe v pokojíčku vytvořila pinetkám tak krásný dvoupatrový domeček, ve kterém byste chtěli bydle i vy. No a na druhý den šla princeznička zase na hřiště. A tenkrát se stalo něco neuvěřitelného – ve dvoupatrovém domečku Vanda vyskočila z postele a šťouchla do Štaflíka. „Štaflí, vstávej! Jdeme vzbudit mámu s tátou.“ Štaflík odkopl peřinu a oba běželi za rodiči. Pak si dali snídani, oběd, večeři a takhle probíhal každý den, když byla Špunťa pryč. Ona sice nikdy nezjistila, že její pinetky žijí, ale to jí nevadilo. Stále věřila, že to tak je. 😊