Princezna a zmizení

Když takhle jednou hráli Chichejda, Vševědka, Mája, Tedy, Fénix a Špuntadela na schovku, tak Špunťa pikala do dvaceti a hned jak řekla: „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo nebudu hrát!“ Šla se podívat za krabice, do šatníku, ale nikoho neviděla pak ji napadlo že Chichejda bude jistě za sloupem, protože už tam dvakrát byla. No jasně, krčila se a potichu se hihňala. Jakmile ji uviděla, běžela hned ke zdi a hlasitě si zpívala: „Deset, dvacet Chichi. Deset, dvacet Chichejda. Deset, dvacet Chichi.“ Tím ji zapikala. Potom se dala do hledání a našla Vševědku pod postelí, Tedyho za gaučem, Fénixe na lustru a Máju (ta se schovala nejlépe) pod stolem zakrytou ubrusem. Pak pikala Chichejda. Tentokráte se Špuntě povedlo najít dokonalou schovku za županem v šatníku, ale najednou se opřela o nějaký vypínač, lekla se, že se rozsvítí a Chichejda ji najde, ale to se nestalo. Místo toho se otevřel nějaký otvor ve zdi. Princezně se to zdálo tajemné a zároveň se bála, ale zvědavost přemohla strach a princezna vkročila do chodby. Jakmile ušla pár kroků, dveře se pomalu zavřely. Okamžitě se rozsvítilo a chodba ji pozdravila: „vítám tě Špuntadelo“ „kdo jsi? A jak víš jak se jmenuji?“ Zeptala se vyděšeně Špunťa. „Znám tě od malička. Teď jdi rovně, na konci chodby bude žebřík po tom vylez nahoru a tam tě čeká překvapení!! Tak už jdi!“ Povzbudila ji chodba. Princezna si uvědomila, že ji holky budou hledat, proto se rozeběhla na druhý konec chodby. Když tam udýchaně doběhla, zastavila se, prohlédla si žebřík, byl provazový a nahoře ve stropě byl zvedací poklop. Vylezla po žebříku, rukama nadzvedla těžký dřevěný poklop. Vzepřela se, hop a už byla nahoře. Zvedla se, podívala se kolem sebe, byl tu krásný holčičí pokojíček. Všechno tu bylo růžové růžová postel, růžový kobereček na zemi, růžové skříně i růžový lustr. A dál takový Krásný, ozdobný provaz, který… nebyl růžový nýbrž zlatavý. Na něm byla přilepená cedulka na které stálo: „zatáhni“. Špunťa zatáhla a… byl tu úplně jiný pokoj, nebo spíš obývák. U zdi stál gauč a na druhé straně místnosti na stolku televize. Nacházel se tu i konferenční stolek se čtyřmi mističkami v různých tvarech a barvách. První byla růžová ve tvaru srdce, druhá byla modrá a její tvar byl čtverec, třetí žlutá byla ve tvaru mickey mouse, no a ta poslední byl červený trojúhelník. V každé z mističek byly připravené oříšky, křupínky, její oblíbené laskonky a par dalších věcí. Špunťa si poskočila: „jupí“. Zatáhla znovu a byla v kuchyni. Znovu, a stála před jídelním stolem s šesti židlemi. Ještě jednou a stála uprostřed mezi několika policemi, na kterých byla spousta krásných knih. Byla nadšená. Rychle nadzvedla poklop sešplhala po žebříku a rozběhla se chodbou. „To už odcházíš? Je to tu jen tvoje.“ Zeptala se chodba smutně. „Ne, jen přivedu kamarádky.“ Odpověděla princezna. „Dobře, ale brzy se vrať“ řekla chodba a Špuntadela v hlase chodby slyšela smutek. „Ty jsi smutná?“ „Ano. Už dlouho tady nikdo nebyl a já si nemám s kým popovídat.“ „Aha, tak jo hned jsem tu i s kamarády.“ Řekla nadšeně Špunťa. Otvor ve zdi se tiše otevřel a Špunťa vyběhla ven. Holky i Tedy s Fénixem smutně seděli na gauči, když Špuntadela přiběhla, všichni vyskočily. Začaly ji objímat. „Kde jsi byla?“ Vyptávaly se Vševědka s Májou zatímco Chichejda čekala až domluví pak se zasmála a povídá: „my tě hledaly. Pak jsme si mysleli, že už ses ztratila a najednou se tu objevíš.“ Vykládala. Pak se zarazila a ptá se: „Kde si vlastně byla??“ „No to se vám přece snažím říct. Našla jsem … Tajnou komnatu. Náš klub. Prý to patří jenom mě, vlastně nám!!“ Vychrlila ze sebe Špuntadela a všechny tím ohromila. I Tedyho, který jí až do teď olizoval ruce, najednou přestal a koukal na ni s vyplazeným jazykem. Nevšimla si ho, takže vyprávěla dál: „Musíme tam rychle jít!“ Vydala se do šatníku a zmáčkla vypínač. Otvor se tiše otevřel, všichni byly ještě němí úžasem takže se na nic neptali. „Jdeme!“ Zavelela objevitelka a ukázala směrem dovnitř tunelu. „Tam já nejdu.“ Vzepřela se Chichejda. „Pojď! Jestli se bojíš tmy, tak to je v pohodě, rozsvítí se tam.“ Řekla Špunťa. „Tak jdeš??“ Zeptala se s tázavým výrazem Mája, Chichejda kývla na souhlas a šli. Všichni se drželi hned za objevitelkou. Jakmile Mája, Chichejda, Vševědka, Tedy, Fénix i Špuntadela vešli, dveře se zavřely a chodba promluvila: „Vítám vás i tebe Špunťo.“ Ostatní ztichly hrůzou jenom Špuntadela pozdravila a řekla: „Ahoj, já jsem nad tím přemýšlela a můžeš si s námi povídat i na hoře?“ „Nevím, ale asi by to šlo.“ Řekla už veseleji chodba. „No tak na co čekáme? Jdeme!“ Vykřikla Špunťa. Ostatní zatím mlčeli. Když vyšli nahoru začali mluvit z překvapení „ta chodba mluví?“ptala se Mája. „Ano, ale teď koukejte“ ukázala na pokoj „Hihihi, ten je pěkný.“ Pochválila dětský pokojík Chichejda. „Ale kam se poděl??“ Udiveně koukala Vševědka chvíli po tom, co objevitelka zatáhla za provaz. „Hustý!“ Vykřikla Mája. Tedy hned běžel ke gauči a začal se na něm válet, Mája se přidala, začala si prohlížet mističky. Najednou tu byl stůl s židlemi, Máju to tak překvapilo, že se jí podlomily kolena, naštěstí za ní stála židle, takže si jen sedla. „Tak holky tohle je naše klubovna“ seznámila Špunťa kamarády s místností. „Ehm chodbo!“ Oslovila ji Mája. „Ano?“ odpověděla chodba. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Nemám hezké jméno“ řekla smutně chodba. „Hele, každé jméno je něčím hezké, nebo výjimečné. Tak co, jak se jmenuješ?“ Řekla konečně něco rozumného Vševědka. „Jmenuji se Aurelie.“ Pípla potichu chodba. „To je krásné jméno“ vykřikla zaujatě Chichejda.