Bylo jednou jedno království Fantasie a v něm panoval mocný, ale starostlivý král. Jmenoval se Koriandr. Měl milující ženu jménem Andrea a spolu měli hezkou, chytrou, vtipnou a většinou také veselou dcerku, která měla krásné, ale trochu směšné jméno. Jmenovala se Špuntadela.
Špunťa, jak se jí říkalo, byla přátelská a chytrá, jenže také malinká. Sice se díky její prťavosti skamarádila se dvěma stejně malými holkami Vševědkou a Chichejdou, ale i tak to bylo protivné. No a přesně kvůli tomu pořád skákala, aby byla vyšší, vyšší, vyšší, vyšší, vyšší no zkrátka nejvyšší. Skákala na posteli ve svém královském pokojíčku, na koberci, na židli, na stole… Od malička ji učili, aby neskákala, že pod zámkem žijí skřítci, aby je svým skákáním neprobudila. Ona je ale neposlouchala a i přes to skákala všude, kde mohla. Už od malička Špunťa milovala zvířata a nejvíce medvědy. Také kvůli tomu jí rodiče jednoho medvěda pořídili. Ona se o něj skvěle starala a proto ji měl medvěd, kterého si Špuntadela pojmenovala Tedy, moc rád. No a když si takhle Špuntadela jednou hrála se svými kamarádkami ve svém pokojíčku, tak začala skákat, a skákala a skákala, až se k ní Chichejda s Vševědkou přidaly. Skákaly, až se najednou ozvalo křup a křup. Začala praskat podlaha! Najednou se ozvalo bum a holky se propadly do nějaké jámy. Začaly se bát, rozhlížely se, volaly o pomoc, ale nikdo nepřišel. „Hele záchrana se blíží“ vykřikla Špunťa. „Já to věděla“ poskočila si Vševědka a pomalu se začaly otevírat dveře, které byly schované v hromadě hlíny. Ze dveří se najednou vyhrnulo strašně moc skřítků, všichni princeznu začali obdivovat a hádat se o ni. Křičeli: “ je moje, já ji našel “ nebo „ne, já slyšel jejich křik, takže patří mě“. „A dost!“ zakřičel skřet, který měl na krku medaili a pokračoval: „óóó má drahá, vítej v novém domově“. Princezna chtěla říct, že tu není doma, ale skřet ji zarazil: „pojď se podívat na svůj pokoj“. Špuntadela se lekla, že tu bude muset zůstat a začala křičet a ječet, no co mohla dělat jiného? Najednou se objevil Tedy, její milovaný medvěd. Zařval a skřeti se lekli a utekli. Tedy vynesl Chichejdu, Vševědku a Špunťu na okraj jámy, do které spadly. Nahoře v zámku už na ně čekaly Špuntadely rodiče a objímaly ji, byly rádi, že se dívkám nic nestalo.
Od té doby Špunťa v zámku už nikdy neskákala.
