Když svět ovládnou židle

Když jednou ve škole byla přestávka, tak Pepa skákal po stolech, přeskakoval z jednoho na druhý. Pak si na stůl sedl do tureckého sedu a začal svačit, zazvonilo, ale Pepa to ignoroval a svačil dál. Do třídy vešla paní učitelka a podrážděným hlasem řekla Pepovi: „Pepo slez z toho stolu a ukliď svačinu!“ Pepa otráveně slezl, uklidil svačinu. Sedl si zpátky na stůl, to už bylo na pováženou. „Pepo začala hodina sedni si na židli!” přikázala paní učitelka. „Proč bych si měl sedat na židli? Židle jsou úplně k ničemu.” Utrousil Pepa drze a kopl do židle. Židle Zdena, do které Pepa kopl, to slyšela a naštvala se. Není divu kdo by se nenaštval. „Já že prý jsem k ničemu” durdila se Zdena „to tě bude ještě mrzet chlapečku!” Ani už neposlouchala, jak paní učitelka Pepovi hubuje. V noci, dávno po tom co bylo slyšet poslední zazvonění, židle Zdena svolala na poradu všechny židle, které byly ve třídě. „Musíme něco udělat! Ty děti si nás neváží.” Řekla Zdena tichým hlasem. „Jo ani ta učitelka si nesedne, vždy jenom postává nebo píše na tabuli“ vykřikla židle od učitelského stolu.„To je bude mrzet. Ovládneme svět!”Vykřikla Zdena a jak řekla, tak se snažila udělat. Nejdřív bylo potřeba svolat vice židlí ve dvaceti třech se bude svět ovládat špatně. Ještě tu noc židle svým pomalým krokem došli do vedlejší třídy. Židle z vedlejší třídy samozřejmě souhlasily, že chtějí ovládnout svět. Na dalších místech s tím židle také souhlasily třeba barové židle nebo v restauraci „vždy vysedávají na těch gaučích!” Stěžovaly si židle z restaurace. Ještě tu noc se nashromáždilo tolik židlí, které si stěžovaly, že na nich nechce nikdo sedět. Jen pouze dvě židle protestovaly, že si lidé zaslouží ještě jednu šanci. Židle Tobiáš a Arnošt demonstrovaly, jenže byly samy žádná jiná židle nechtěla dát lidem šanci. Celou expedici vedla Zdena. Rozhodla se, že všechny židle jakoby naráz „oživnou“ sice ony byly živé dávno jen lidé to nevěděli. A proto hned na druhý den běželo stádo židlí, před nimi prchal dav dětí ze školy, lidé a za nimi židle z barů i restaurací. Jenom Arnošt s Tobiášem se snažily zastavit stádo židlí. Najednou Arnošta něco napadlo. Zašel za Tobiášem a povídá „hele víš ty co, já mám nápad! Chvíli je tu hlídej! Hned jsem tu.” Popadl bílý šátek, který tu vypadl nějaké paní. Arnošt svým skoro během dobíhal ke třídě ve které by i Pepa, který si teď vzrušeně povídal s Markem. Když v tom k nim přibíhá tedy no přibíhá spíš se k nim dobelhává nějaká židle a mává bílým šátkem. Nejdříve se děti lekly, ale pak si uvědomily, že se zrovna včera učily že bílá barva znamená mír. Proto nikdo neutíkal. Když se Arnošt dobelhal k Markovi s Pepou, tak jim to všechno vypověděl a Pepu něco napadlo. Sebral se a šel proti stádu židlí. Úplně vepředu uviděl svoji židli a usmál se, zamával bílým kapesníkem „ahoj” pozdravil no a pak, už jenom řekl „no já se omlouvám, že jsem se k vám moc hezky nechoval.” na důkaz omluvy napřáhl ruku a potřásl Zdeně s nohou.